4.1.6
Ukončení poskytování péče u nevyléčitelného pacienta
Mgr. Bc. Martin Kůs, advokát v Praze
I přes značný pokrok lékařské vědy jsou situace, kdy ani postup lékaře korespondující s nejnovějšími poznatky lékařské vědy nemůže zvrátit dřívější či pozdější úmrtí pacienta. Umírání je tak nezřídka kdy spojeno pouze s (často nedostatečným) tišením bolesti a "odchodem" pacienta, který již není schopen vnímat své okolí. Z tohoto důvodu je celosvětově diskutována možnost lékařských pracovníků "pomoci" umírajícím pacientům od jejich trápení. Názor jednotlivých států na tuto velmi citlivou otázku je odlišný.
Pro pochopení role lékařů, jejich zapojení do procesu "odchodu" pacientů, jakož i pro posouzení zákonnosti jejich postupu je zapotřebí úvodem rozlišit pojmy paliativní péče, asistovaná sebevražda a euthanasie.
Euthanasie – je často vysvětlována jako tzv. "smrt na žádost". Důležité je uvědomit si, že lékař je v tomto případě aktivně účasten na úmrtí pacienta, kdy ke smrti dochází přímo jednáním konkrétního zdravotnického pracovníka. V Evropě je eutanázie legální v zemích BENELUXu, kde pacienti žádající o eutanázii musí splňovat řadu podmínek, než je k vlastnímu usmrcení přistoupeno (např. nevyléčitelnost zdravotního stavu, aj.). V České republice je eutanázie trestná. Autoři rekodifikace trestního práva dokonce uvažovali, že do trestního kodexu inkorporují nový trestný čin – tzv. usmrcení na žádost. Tohoto trestného činu se měl dopustit ten, kdo ze soucitu usmrtí nevyléčitelně nemocnou osobu, která trpí somatickou nemocí, na její vážně míněnou a naléhavou žádost. Pachatel tohoto trestného činu mohl být, dle návrhu zákona, potrestán odnětím svobody až na šest let. Vážně míněnou a naléhavou žádostí by se pak rozuměl svobodný a určitý projev vůle osoby starší osmnácti let, která není zbavena ani omezena ve způsobilosti k právním úkonům a není stižena duševní poruchou, jednoznačně a důrazně směřující k jejímu vlastnímu usmrcení. S ohledem na fakt, že usmrcení na žádost není uvedeno v trestním zákoníku, je zapotřebí spatřovat v jednání osoby, která usmrtí jiného na jeho žádost, trestný čin vraždy.
Asistovaná sebevražda – Podstatným rozdílem mezi eutanázií a asistovanou sebevraždou je fakt, že při eutanázii činí jednání přímo vedoucí ke smrti jiná osoba než pacient, u asistované sebevraždy jde přímo o samotného pacienta. Příkladem je možno uvést, že o eutanázii bychom hovořili v případě, že by smrtící injekci vpravil do těla pacienta zdravotník, u asistované sebevraždy by lékař látku pouze připravil, a sám pacient by zmáčkl píst stříkačky (popř. spolykal příslušné medikamenty). Asistovaná sebevražda je hojně využívána např. ve Švýcarsku (např. na známé klinice DIGNITAS). I tato forma "pomoci" nevyléčitelně nemocnému pacientovi je však v České republice nezákonná. Trestní zákoník v ustanovení § 144 definuje trestný čin účast na sebevraždě, když uvádí, že Kdo jiného pohne k sebevraždě nebo jinému k sebevraždě pomáhá, bude potrestán, došlo-li alespoň k pokusu sebevraždy, odnětím svobody až na tři léta.
Paliativní péče - paliativní péče je druhem lékařské péče, jejímž účelem je zmírnění utrpení a zachování kvality života pacienta, který trpí nevyléčitelnou nemocí. Dle definice WHO je Paliativní péče aktivní a na kvalitu života orientovaná péče o nevyléčitelně nemocné a jejich blízké. Jejím základem je holistický přístup k nevyléčitelně nemocným pacientům, který zohledňuje tělesnou, psychologickou, sociální a spirituální dimenzi člověka. Primárním cílem není vyléčení pacienta či prodloužení jeho života, ale prevence a účinné mírnění bolesti a dalších tělesných i duševních strádání, zachování pacientovy důstojnosti a podpora jeho blízkých. Dle ustanovení § 9 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o zdravotních službách") platí, že paliativní péče je poskytována zpravidla ve formě tzv. dlouhodobé lůžkové péče.
NahoruPostoj České lékařské komory k otázce paliativní péče
K otázce, zda u daného pacienta aplikovat intenzivní či paliativní léčbu, se vyjádřila i Česká lékařská komora, která například vymezila základní principy pro postup při rozhodování o změně léčby intenzivní na léčbu paliativní u pacientů terminálně nemocných:
a) Přijetí pacienta na pracoviště intenzivní péče by mělo být podloženo předpokládaným přínosem poskytované péče, která mu má být na daném oddělení poskytnuta.
b) Stanovení rozsahu poskytované léčby musí být založeno na odborném a kvalifikovaném posouzení zdravotního stavu pacienta.
c) Zahájení nebo pokračování jakéhokoliv léčebného postupu, který není odborně odůvodněný, kde neexistuje racionální předpoklad jeho příznivého účinku na celkový průběh onemocnění a kde rizika komplikací, strádání, útrap a bolesti převažují nad reálným klinickým přínosem zvoleného postupu, je v rozporu s etickými principy medicíny a Chartou práv umírajících. Neexistuje povinnost zahajovat marnou a neúčelnou léčbu nebo v ní pokračovat, pokud je probíhající léčba odůvodněně za takovou označena.
d) Zabezpečenífyzických,psychických,sociálníchaduchovníchpotřebpacienta,odstranění pocitů bolesti, strádání a utrpení s respektováním lidské důstojnosti jsou základní priority paliativní péče.
Česká lékařská komora rovněž definovala následující základní doporučení pro klinickou praxi:
a) Podnět k zahájení paliativní péče může dát kdokoliv z ošetřujícího zdravotnického týmu.
b) Kdykoliv je to možné, pacientovo přání musí být zahrnuto do rozhodování o zahájení paliativní péče.
c) Rodina či blízcí pacienta by měli být náležitě informováni, pokud pacient neurčil jinak, nejlépe ve formě strukturovaného rozhovoru. Delegování odpovědnosti na rodinu či blízké za přijaté rozhodnutí o zahájení paliativní péče není přípustné.
d) Do rozhodování o zahájení paliativní péče by měli být zahrnuti všichni členové (lékaři i nelékařský zdravotnický personál) ošetřujícího zdravotnického týmu (tzv. "shared- approach to end-of-life decision making" model).
e) Za závěrečné rozhodnutí o zahájení nebo nezahájení paliativní péče nese odpovědnost vedoucí lékař příslušného pracoviště nebo jím určený lékař. V době ústavní pohotovostní služby nese odpovědnost za rozhodnutí o zahájení nebo nezahájení paliativní péče lékař, který je odpovědný za konkrétní úsek v rámci výkonu ústavní pohotovostní služby a za lékařskou péči o příslušného pacienta.
f) Zahájení paliativní péče a rozhodnutí o nezahájení či nepokračování marné a neúčelné léčby musí být vždy uvedeno ve zdravotnické dokumentaci. Zápis do zdravotnické dokumentace před zahájením paliativní péče by měl obsahovat odborné posouzení zdravotního stavu a medicínské zdůvodnění rozhodnutí o zahájení paliativní péče.
g) Cíle intenzivní péče, přínos a rizika plánovaných i probíhajících jednotlivých diagnostických a léčebných postupů by měly být v pravidelných intervalech přehodnocovány a zvažovány (minimálně jednou za 24 hodin). Jakékoliv již přijaté rozhodnutí může být v odůvodněných případech změněno.
h)…
