2.7
Celoživotní vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví
PhDr. Jana Krejčíková
Celoživotní vzdělávání podle lékařského zákona
Celoživotní vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví je pojem, který je u nás v posledních letech užíván odlišně pro zdravotnické profese. Podle lékařského zákona č. 95/2004 Sb. (o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta) je termínem celoživotní vzdělávání označeno průběžné obnovování vědomostí, dovedností a způsobilostí odpovídajících získané odbornosti v souladu s rozvojem oboru a nejnovějšími vědeckými poznatky. Takto chápané celoživotní vzdělávání odpovídá dříve používanému termínu kontinuální vzdělávání a týká se lékařů, zubních lékařů a farmaceutů.
Celoživotní vzdělávání podle zákona o nelékařských zdravotnických povoláních
Podle zákona o nelékařských zdravotnických povoláních č. 96/2004 Sb. (o podmínkách získávání a uznávání způsobilosti k výkonu nelékařských zdravotnických povolání a k výkonu činností souvisejících s poskytováním zdravotní péče a o změně některých souvisejících zákonů) se termínem celoživotní vzdělávání rozumí nejen průběžné obnovování, ale i zvyšování, prohlubování a doplňování vědomostí, dovedností a způsobilosti zdravotnických pracovníků a jiných odborných pracovníků v příslušném oboru v souladu s rozvojem oboru a nejnovějšími vědeckými poznatky. Jinými slovy zahrnuje všechny formy vzdělávání od bakalářských, magisterských a doktorských studijních oborů, přes specializační vzdělávání a další formy vzdělávání, včetně samostatného studia odborné literatury.
Fáze celoživotního vzdělávání
Celoživotní vzdělávání i v zahraničí označuje celý dlouhodobý proces skládající se ze tří fází:
- základní vzdělávání (na středních či vysokých školách),
- specializační vzdělávání (pomaturitní, postgraduální),
- další neboli kontinuální či permanentní vzdělávání.
Kontinuální vzdělávání
V zahraničí stále používaný termín kontinuální vzdělávání (continuing medical education – CME), je nyní stále častěji nahrazován pojmem kontinuální profesionální rozvoj (continuing professional development – CPD), který je pojmem širším, zahrnujícím nejen samotné vzdělávání, ale i osobní rozvoj lékaře, jeho komunikativní dovednosti, organizační a řídící schopnost, mravní kvality. Celoživotní vzdělávání v zahraničí je považováno za morální povinnost lékařů, ale stále častěji bývá tato povinnost stanovena požadavky profesních organizací, zaměstnavatelů či dokonce zákony.
Celoživotní vzdělávání ve smyslu kontinuálního vzdělávání probíhá po celou dobu odborné činnosti, tj. zpravidla po dobu 30–40 let praxe a je zpravidla povinné nejen pro lékaře, ale i pro ostatní zdravotnické pracovníky. Celoživotním vzděláváním by měl proto procházet pravidelně v určitých intervalech každý zdravotnický pracovník během výkonu svého povolání.
Tato fáze vzdělávání je tedy nejdelší a současně je považována i za nejdůležitější fázi vzdělávání proto, že díky kvalitnímu, systematickému a pravidelnému vzdělávání je možné zvyšovat odbornou kompetenci lékařů a dalších zdravotníků, a tím ovlivňovat také úroveň poskytované péče. Díky povinnému celoživotnímu vzdělávání je také možné oslovit všechny zdravotnické pracovníky, včetně těch, kteří se od dob ukončení studia či získání specializace nevzdělávali. Proto je také v posledních letech kladen důraz na toto vzdělávání a zodpovědné národní orgány na celém světě se pokoušejí vytvořit účinný systém pravidelného vzdělávání, zejména lékařů, založeného na zodpovědném přístupu každého jednotlivce, organizace, státu, jímž by bylo garantováno poskytování kvalitní zdravotní péče v souladu s rozvojem vědy a potřebami a možnostmi zdravotnictví.
Historický vývoj
Systém celoživotního vzdělávání se historicky nejdříve a nejlépe rozvíjel právě v medicíně. Požadavek na celoživotní vzdělávání lékařů se objevuje již ve druhé polovině 19. století a je v našich zemích spojován zejména se jménem J. E. Purkyně, rozšiřováním nových poznatků prostřednictvím časopisů, odborné literatury a odbornými setkáními ve spolcích lékařů.
Medicína je označována za explozivní vědu, v níž exponenciální růst nových poznatků vede ke stále častěji vyslovovaným prognózám o minimální upotřebitelnosti znalostí a dovedností nabytých vysokoškolským studiem. Podle odvážných a stále častěji se objevujících prohlášení je poločas rozpadu lékařských poznatků jen několik let a pohybuje se od 3 do 5 let u dynamických lékařských oborů jako je biochemie a farmakologie, k 7 až 8 letům u oborů méně dynamických. V důsledku toho po 12 až 15 letech od získání diplomu zůstává lékař, který se dál kontinuálně nevzdělával, lékařem jen z 1/8 (Salvatore 1996).
Motivace k celoživotnímu vzdělávání
Nezbytnost celoživotního vzdělávání vychází z potřeby doplňovat mezery v poznatcích vzniklé především díky informační explozi, ale také přirozeným úbytkem v důsledku procesu zapomínání. Vývoj nových poznatků nezbytně vede i ke změně přístupu k získávání nových informací a motivaci ke vzdělávání vůbec. Motivace je jednou z hlavních podmínek úspěšnosti celoživotního vzdělávání, bez níž žádné vzdělávání nemůže být efektivní. Nezbytnou podmínkou uplatnění každého lékaře je flexibilita a ochota neustále rozšiřovat a prohlubovat odborné znalosti, schopnost využívat a přizpůsobovat se novým podnětům, efektivním způsobům osvojování nejnovějších poznatků. Principiální v tomto ohledu se jeví návyk, potřeba celoživotního vzdělávání a neustálé obnovy, doplňování nových poznatků, získané a upevňované již v předchozích fázích vzdělávání.
Růst nových lékařských poznatků zásadním způsobem ovlivňuje přípravu a strukturu kurikula lékařů i dalších zdravotníků. Studenti i zdravotničtí pracovníci musí být vedeni především k dovednosti nové poznatky získávat, správně je používat, tj. identifikovat informace, které jsou nutné pro komunikaci, získávání anamnézy, vyšetření, dovednost řešit problémy, hodnotit, dovednost vtáhnout pacienta jako partnera do zdravotní péče.
Formy celoživotního vzdělávání
Formy celoživotního vzdělávání jsou značně rozmanité, lze k nim řadit nejen účast na různých krátkodobých či dlouhodobých prezenčních i distančních školicích akcích, seminářích, klinických stážích, odborných a vědeckých konferencích a kongresech v České republice a v zahraničí, ale také účast na odborně vědeckých aktivitách, publikační a pedagogickou činnost a vědecko-výzkumnou činnost. Jednou z nejdůležitějších forem celoživotního vzdělávání je však samostatné studium odborné literatury a…
